alt

  Již delší dobu se šířily zvěsti, že se chystá něco neobvyklého, velkého a tak náročného, že na tento zážitek bude každý dlouho vzpomínat. Řeč není o ničem jiném, než o unikátním dvanáctihodinovém závodě, který byl neskutečnou výzvou i pro ty nejostřílenější jezdce. Na Max Power League se vytrvalostní závody úspěšně zabydlely. Už nad šestihodinovkou v těžko ovladatelných vozech V8 jsem nechápavě kroutil hlavou, jak tohle může někdo vůbec vydržet. Tenkrát jsem se zúčastnit nemohl. Ale tentokrát, když už bylo jasné, že se dvanáctihodinovka pojede, nechtěl jsem si tuto příležitost nechat ujít. Den D se blížil a vše se muselo důkladně naplánovat. Nakoupil jsem Red Bully, sušenky, ionťáky a podobné nesmysly, abych po celý den za volantem vydržel. Ono dvanáct hodin téměř v kuse a v závodním tempu, to jsem si ani neuměl představit, když mě bolí celý tělo už po hodinovém závodě. Proto nezbytnou pomůckou byl polštář pod zadkem, abych alespoň trochu eliminoval tlaky nepohodlné židle. Poté jsem laboroval s nastavením Force Feedbacku, aby ruce nemusely zvládat velký nápor, ale bez zpětné odezvy se nedalo jet. Takže všechno nastavení vrátit a vydržet…
 
  Od samotného vyhlášení závodu po start nebylo mnoho času na trénink. Trať pro mě byla nová, a stejně tak i mod GT2. Všechen volný čas jsem věnoval svému oranžovému BMW M3. Občas moje jízda vypadala, že jsem požil něco tekutého od hlavního sponzora (Jagermeister), když moje auto končilo v hodinách mimo trať. Přesto mi právě em-trojka sedla ze všech vozů nejvíc. Trochu poladit setup, tááák, stejně tomu moc nerozumím…a vyrazit na trať. Byl jsem připraven na závod, přestože moje časy byly o tři až čtyři vteřiny horší, než konkurence. Ale co, tento závod nebude o časech, ale o výdrži a dobré taktice.
Je sobota 14. ledna 8 hodin ráno. Ještě trochu rozespalý stojím na startu a zatím plný sil a velkého odhodlání čekám na startovací světla. Taktika do prvního stintu ze šesti dvouhodinových byla jasná, nerozsekat se v první zatáčce a v klidu dojet. A to se mi taky podařilo. Jen závodní strategie nebyla úplně nejlepší. Ba spíš úplně tragická. Vliv na to mělo málo odtrénovaných kol, protože až v průběhu prvního stintu jsem zjistil, že bude stačit jediná zastávka v boxech a že nebude třeba ani tvrdých pneumatik, bohatě posloužila střední směs. Asi 10 minut před koncem první části jsem zaparkoval v depu a trochu si odpočinul. Přece jen zbývalo ještě hodně času, šetření síly ještě určitě přijde vhod.
 
 Druhý stint se podobal tomu prvnímu (teda kromě špatné strategie). Jediné vzrušení představovalo uhýbání o kolo rychlejším jezdcům (snad neměl někdo problém, že bych zavazel) a korigování neposedného zadku přetáčivého baworáku. V mém případě byla jízda od rána do večera naprosto sólovou záležitostí. Nenašel se soupeř, který by se mnou držel tempo…nebo tedy spíše já s ním… Druhou část jsem odjel celou.
 
 Třetí stint, už pod vlivem lehké únavy, probíhal z mého pohledu asi jako ten předchozí. Jasný den pomalu přecházel do temné noci a s přibývajícími koly lineárně rostl taky počet jezdeckých chyb. Naštěstí se vždy jednalo buď o lehké vyjetí z tratě, nebo o potlučené plechy, které rozespalí mechanici dali zase do pořádku. Tuto třetí část jsem odjel také celou. Pravá noha na plynu už ztrácela cit, ale zdravotní následky to s sebou zatím neneslo…
 
 Čtvrtý stint se jel už na úplné tmy a smysly byly o to více namáhány. Nebylo to jednoduché, i když jsem do závodu odstartoval asi po dvacetiminutové přestávce. Kolem poloviny často přicházela ztráta koncentrace, jezdecké chyby a následné výlety do kačírku. Pravá noha bolela čím dál více, ruce brněly, avšak vůle a odhodlání překonat svoje hranice stále vítězily nad rezignací a potupným odstoupením ze závodu. Alespoň prozatím…
A proč prozatím?
 
 Protože pátý stint už moje hlava nemohla pobrat. Mozek říká: „Jdi si lehnout, jen na chviličku, to ti pomůže!“. Tak jsem se nechal přemluvit, ztlumil jsem zvuk a položil se na postel. Během minuty mi bylo všechno jedno, na trati se závodilo a já jsem spal… Energeťáky asi přestaly účinkovat a bylo vymalováno… Po probuzení, na konci pátého stintu už nemělo cenu vyrážet na trať. Trochu regenerovaný jsem posbíral zbytky sil do poslední dvouhodinovky.
 
 Jízdní řád se trochu opozdil, na což měl vliv problém se samovolným odpojováním jezdců po startu. Těžko říct, čím to bylo, ale jsem rád, že se sportovně závod restartoval a ti, jimž to zlobilo, nepřišli o možnost zabojovat o vítězství.
Poslední část proběhla docela v klidu. Během závodu se nám pomalu rozednilo a jistě každý už odpočítával poslední minuty do odmávání cíle šachovnicovým praporem. Tento stint jsem odkroužil také celý a bylo pro mě ctí projet cílem ve společnosti podobných bláznů, jako jsem já.
 
To, že jsem nakonec skončil šestý z dvanácti, pro mě osobně nic neznamená. Jel jsem pouze pro zajímavost a pro zpestření své závodní „kariéry“. Můj obdiv mají všichni, kdo se zúčastnili a extra smekám před těmi, kdo odjeli celých dvanáct hodin. Pro mě neuvěřitelné.
Na závěr bych chtěl poděkovat MPL za zorganizování závodu takového rozsahu a za získanou zkušenost, která se jistě ještě někdy bude hodit. Tak snad zase příště… :)
 
Michal Krejčíř

Komentáře

 
0 #4 Michal Krejčíř 2012-01-18 09:09
Asi sme jeli hodně odlišným stylem :D
 
 
0 #3 Milan Radiměřský 2012-01-18 09:08
Pěkně napsané. Škoda, že jsem se nemohl zůčastnit. Ale přijdou další :lol:
 
 
0 #2 Patrik Novotný 2012-01-17 22:18
Bohatě stačila střední směs nechápu :lol: já po hodině na tvrdých jsem měl pravou přední gumu 66% :D
 
 
+1 #1 Ondřej Zaleš 2012-01-17 20:38
Michale díky za článek, doufám, že se přidají další.:)
 

This content has been locked. You can no longer post any comment.